Když zaznamenali výsledky prvního kola departementních voleb, byli si kandidáti nacionalistické Národní fronty (FN) už téměř jistí, že na úplném konci hlasování budou slavit minimálně dvě vítězství: v regionech L’Aisne a Vaucluse. Místo toho ale ve druhém kole přišlo fiasko, volební zisk jen 22 procent a prohra ve všech ze 101 departementů.

Pro hlavní postavu Národní fronty Marine Le Penovou je to tvrdé vystřízlivění. Po úspěchu v loňských volbách do Evropského parlamentu totiž, stejně jako většina Francouzů, čekala mnohem lepší výsledek. Přesto ale Národní fronta zaznamenala od posledních departementních voleb v roce 2011 obrovský progres: Před čtyřmi lety nebyl do regionálních zastupitelstev zvolen jediný její kandidát, letos jich uspělo hned šedesát. Značí to, jak výrazně ve Francii přibylo voličů, kteří jsou ochotní volit radikální pravici.

Jinak ale skončené volby spíše vrátili francouzské politice její tradičnější tvář, v níž se bijí konzervativní Unie pro lidové hnutí (UMP) a Socialisté. V těchto bojích má obvykle navrch ten, kdo zrovna není u moci, což se potvrdilo i nyní. Během úřadování socialistického prezidenta Hollanda tak vcelku nepřekvapivě vyhráli konzervativci Nicolase Sarkozyho, kterého to v kombinaci se zlým výsledkem FN rázem vystřelilo do role lídra jediné věrohodné opozice. I když totiž Národní fronta získala víc hlasů, než kdykoliv předtím, jejích 60 zástupců je v moři čtyř tisíc volených zastupitelů jen nepatrnou kapkou. Navíc je potřeba si uvědomit, že se jedná o stranu "bez přátel".

Oproti třeba Socialistům, kteří těží ze svého partnerství s Levicovou stranou a Zelenými, se tak Le Penová nemohla ve druhém kole spolehnout na voliče méně úspěšných partnerských stran. Mimochodem zrovna v případě Socialistů tahle partnerská pomoc zabránila mnohem výraznější prohře. Dosud Hollandova strana ovládala 60 departementů, nyní jich udržela jen 34. I to je ale v kontextu trvající ekonomické krize vlastně poměrně dobrý výsledek.

Přesto zůstává budoucnost francouzské politiky zahalena temnotou. Můžeme se jen dohadovat, jakou pozici si u voličů udrží Socialisté po stranickém kongresu, který je naplánován na přelom května a června. Uvnitř strany totiž sílí kritika Hollandovy politiky, stejně jako ze strany Národního shromáždění, které volá po změně politického směru vlády. Nejvýraznější tváří stranického odporu je nyní starosta Lille a bývalý ministr Martine Aubry, který podle všeho chystá otevřenou rebelii. Pro Socialisty oslabené špatnou ekonomickou kondicí země to nevěstí nic dobrého. V očích voličů to může vyznít jen jako další válka politických eg.

Na druhé straně naopak UMP už zcela nepokrytě vyhlíží rok 2017, kdy zřejmě vystřídá Socialisty v roli nejsilnější vládní strany. Ani u nich ale nevypadá všechno růžově. Straně stále více přitěžuje její předseda Nicolas Sarkozy, který se ve svých vyjádřeních zdá kontroverznější, než kdy dříve.

Tváří v tvář uvadající důvěře v politické instituce i samotné politiky, Francouzům zoufale chybí věrohodná alternativa. Dlouho věřili, že jí může být Národní fronta, ale nyní se zdá, že si uvědomili mylnost této představy. Strana bez politických partnerů ve Francii zkrátka nemá šanci. Další epizoda v životě Národní fronty proběhne v prosinci, kdy se uskuteční krajské volby. Do té doby ale bude pozornost francouzské veřejnosti upřena především na bratrovražedný souboj Socialistů a také na věčný shon okolo Nicolase Sarkozyho.